Když proud

zeslábl a voda opadla, vyčněly jednotlivé vrcholky nad hladinu a voda, která si nalezla měkčí podloží hloubila si pomalu, ale jistě své údolní koryto i koryta přítoků.Tak vznikl dnešní, pro nepřipraveného návštěvníka tak úchvatný a napoprvé překvapivý pohled na údolí Berounky a obec Zbečno. Poté, co jste po někdejší tzv. zbečensko -křivoklátské stezce vedoucí od Prahy přes Unhošť, Horní Bezděkov, Bratronice a Běleč procházeli poklidnou, mírně zvlněnou krajinou spojující Lánskou pahorkatinou plošší Kladenskou tabuli s hornatou Křivoklátskou vrchovinou, bez varování vám nabídne od Sýkořice pohled na koryto Berounky obtáčející mocným obloukem jeden zčetných ostrohu a obracející se do svého protisměru. Na jejím levém břehu, o více než 150 metrů pod sebou, najdete malebnou obec. Zbečno, jakoby přikrčené v ohybu údolí, schované před zraky nevítaného návštěvníka, vás bude vítat postupně. Při prudkém sestupu do údolí nejprve domky přimknutými ke svahům, poté rozšiřujícím se údolím, až vám otevře svou prostornou, úpravnou náves s kostelem, farou, školou a skvostem dochované lidové architektury - Hamousovým statkem.Nejstarší osídlení na katastru obce dokládají mohyly halštatské kultury z mladší doby bronzové prokopané v 90. letech 19.století v lokalitě na Podřežích (minuli jsme ji za křižovatkou Luby cestou od Bělče).Toto pohanské pohřebiště v polích kolem bývalého tzv.Švejdova háje už dávno upadlo v zapomnění. Postup osídlování kraje dokládá i zaniklá středověká osada, která se rozkládala také na Podřežích, jižně od halštatského mohylníku; podobná osada ze stejné doby se nacházela v nedalekém Stříbrném údolí. Archeologické předměty (např. střepy z pravěkých i středověkých nádob) byly při různých stavebních pracích nacházeny i přímo ve Zbečně. Obec sama vznikla nejpozději vil. století, v období první kolonizace, a patří k nejstarším v Čechách. Pro zřejmě dřevěný dvorec bylo vybráno místo na soutoku vodních toků, mezi Mízou (Mží - Berounkou) a Klíčavou. Ze dvou stran byl chráněn řečištěm, na přístupné straně byly zbudovány příkopy a valy Zbečno se brzy stalo významným hospodářským centrem, neboť jeho Újezd sahal na západ až k Plasům. Bylo také sídlem knížecím, jak se o tom zmiňuje kronikář Kosmas (t 1125). Podle „sběhu" dvou vod bývalo odvozováno i pojmenování dvorce. Jeho jméno bylo mnohými kronikáři chybným přepisováním a neznalostí místopisu komoleno,čímž vznikl nynější tvar (např. Stehen, Stieben, Stybeczno, Stebecno, Zcibecno, Ztbecno). Jiný byl názor, že se jednalo o místo stébelnaté, snad bažiny dolního toku Klíčavy, porostlé rákosím. Prof. Antonín Profous se kloní k variantě odvozené od slova jistby, tedy bašty, čepy u rybníků. Někteří vykladači zde hledají také význam „kolová stavba, srub sloužící ohrazení tvrzí". Ať tak či onak, určité události, vážící se zároveň k počátkům české státnosti, jsou uváděny pouze formou pověstí nebo nepřílišpodložených zpráv pozdějších kronikářů.Tak například: „Kněžic Václav, aby záměrům své matky Drahomíry nepřekážel, usadil se ve Zbečně, aby mohl nepozorovaně svou babičku Ludmilu na Tetíněnavštěvovati, maje při sobě pouze svého služebníka Podivena". Nebo:„Když se zmocnil Břetislav II. roku 1099 hradu Rakous, navrátil se do Čech roku 1100. Zajel na hrádek zbečenský, kde hodlal tráviti vánoce a krátiti si čas lovem. Dne 20. prosince, ten den před svTomášem apoštolem, byl kníže ráno na mši a pak se odebral na lov do lesů při potoce Klíčavském, kde se dlouho do noci zdržel. Kdyžse vracel z lovu, vyšli mu již lovčí s lucernami naproti. Tu jakýsi zločinec, jménem Lorek, vyskočil ze zákoutí a vrazil vší silou oštěp knížeti do břicha a veskrze ho probodl. SběhU se lidé a oštěp z omdlévajícího vytáhli a dopravili knížete do hrádku. Jim zase stíhali vraha, který na kůň vsednuv, pryč tmou ujížděl. Ale kůň i s vrahem zřítil se do výmolu deštěm vyhloubeného. Vrah při pádu nešťastnou náho ou se sám vlastním mečem probodl. Kníže sám zůstal naživu do druhého dne. Umírající odkázal svému synáčkovi pouze lovecký oštěp a lovecký roh. Zemřel časně ráno 22. prosince 1100 v rukou kněží." Protože byl dvorec časem přeplněn, zakládali postupnělidé svá obydlí kolem něho.Tak vznikla i obec Zbečno. V té době(kolem 1110) byl Vladislavem I. nedaleký dřevěný lovecký hrádek Křivoklát přestavěn na kamenný hrad. Tam se začali uchylovat Přemyslovci a tak hrádek zbečenský, pouze ze dřeva stavěný, pozvolna upadal ve vladařovo zapomenutí. Taktéž lovecký hvozd nazývaný někdy „zbečenský" začal být stále častěji nazýván„křivoklátským". Centrem hospodářského života však Zbečno nadále zůstalo. Ke dvorci zbečenskému měli někteří obyvatelé závazné služebnosti, kterými jaksi „platili" zejména za půdu jim panovníkem přenechanou.Tyto povinnosti byly přeneseny i k nově zbudovanému Křivoklátu. Ze zachovaných listin se dozvídáme doslova toto: „Ve Zbečně jsou někteří, že mají hrad mésti a věže kliditi, když páni káží. Také jsou tu topiči, kteří JM. velkou jizbu na hradě topiti mají od sv.Havla až do sv.Jiří. Jeden má JM. lopaty dělati, aby se jimi hrad čistil a trůčky k nošení hnoje. Jsou tu také tři holoty, kteří mají na lov z práva jíti.Také jsou čtyři rybáři, každý z nich dává každý pátek za 14 grošů ryb. Jeden platí k stolu pana purkrabího na velikou noc hluchého tetřeva. Tu jsou také tři ptáčníci, počnouc od neděle sv.Petra na každou neděli jednu kopu sýkor a stehlíků až do sv.Václava a tolik veveřic, kolik dní masopustu. Je tu také jeden lovec zvířecí z práva ku hradu. Jeden z roku do roka dává do kuchyně dva kosíře a sekeru masní a když by se které z toho zlámalo, má hned jiné dáti.Také je tu jeden, jménem Hlavův, má čtvera nosidla, jako na nich kámen nosí all lopat, jako jimi námel strouží a k těm potřebám mají jemu královskými koňmi dříví navoziti.Též jest tu jeden, kolik neděl masopustu kterého roku, tolik veveřic ku páně purkrabovu stolu býti má". Tyto služebnosti se postupem času vyvíjely anebo zanikaly. To podle toho, jak měl být robotnými manskými povinnostmi zabezpečen provoz hradu. Jakou lahůdkou byly veverky nevím, ale vytopit velkou hradní jizbu dalo asi pořádnou fušku. Polesí severně od Zbečna, konkrétněbývalá hájovna Klíčava, inspirovalo Aloise Jiráska natolik, že sem v jedné za svých pověstí umístil působiště hajného Šípá, pozdějšího„ohnivce" krále Václava IV „Byl to sivý bradatý muž hustého šedého obočí" píše o něm Jirásek, „vážných zachmuřených lící". Chmurné a přísné vzezření, rudý šat s kuklou, ne nepodobnou katovské, rudá sukně a nohavice, vysoké škorně a zcela bílý kůň s bohatým postrojem, to vše patřilo ke zcela mimořádné manské povinnosti - ke královu ohnivci.Ten za jedinou povinnost, a to pálit před králem, obdržel zdarma, bez úroků a břemen, tzv. ohnivý dvorec. Ohnivec, palič nebo také pálivec táhl s králem a nelítostně a tvrdě pálil, kde král přikázal. A to nejen v případě válečného tažení. Ani v dobách míru nescházel v králově průvodu a velkými ohni napřed oznamoval králův příjezd. K počátku 14. století a k pomístním názvům některých lokalit na zbečenském katastru se váží také lidové pověsti.Ty, které hovoří o tzv. Zajícově dubu" nebo o hájovně „Zakopaném" nesou poněkud obrozeneckého ducha odporu proti cizákům. Když si prý do Čech Jindřich Korutanský (vládl 1307 - 1310) přivedl vojsko, které v zemi činilo mnoho škod, vystoupil proti němu Vilém Zajíc z Valdeka.Třináct zajatých Korutanců údajně na dubu pověsil a když byla těla sňata, nechal je zakopat v místě dnešní hájovny. Nejstaršími dochovanými stavbami ve Zbečně jsou fara a kostel sv.Martina. Fara stojí podle mnohých známek na místě bývalého knížecího dvorce, část její dnešní zahrady se rozprostírá na území bývalého hřbitova (zrušen v roce 1839). První zmínka o zbečenském faráři pochází z roku 1330. Zbečenský farář často spravoval i řadu far a kostelů i v obcích značně vzdálených. Za všechny jmenujme alespoň Nové Strašecí, Panoší Újezd, Broumy, Stradonice, Nezabudice, Veliz, Bratronice, Běleč nebo Mutějovice. Katolická fara se jako jedna ze dvou v Rakovnickém kraji udržela ve Zbečně i za husitských válek, přestože byl kostel zpustošen a opuštěn a obec husity vypálena. Nejstarší dochovaná matrika pochází z roku 1658. Původně románský kostel, zasvěcený sv.Martinu, patrně stál již v době knížete Břetislava II. Za vlády Karla IV v roce 1350 pořídil arcibiskup Arnošt z Pardubic soupis kostelů českých, ve kterém je uveden i farní kostel ve Zbečně s velkým nadáním.Také po husitských válkách osadníci na spáleništi znovu vybudovali svá obydlí a Zbečno kolem roku 1500 nabylo takového rozsahu, že bylo králem Vladislavem Jagellonským povýšeno na městečko s právem trhovým. Pozdně gotická přestavba kostela, která probíhala od 70. let 15. století a končila po roce 1520, úzce souvisela s tzv. Vladislavskou přestavbou Křivoklátu, patrně ji vedl některý z mistrů křivoklátské stavební huti. Ale ani z nové podoby kostela se zdejší osedlí netěšili dlouho. Po sto letech, za třicetileté války, bylo Zbečno opět zpustošeno a upadlo do té míry, že se stalo nepatrnou vsí o 17 obytných budovách (14 chalup a 3 grunty) se 73 obyvateli. Jen těžko se Zbečno - a nejen ono - vzpamatovávalo z válečných časů. Vzhled zbečenského kostela v roce 1678 je zobrazený na mapě mlýnů, uložené v třeboňském archivu. Do roku 1685 byli zbečenští poddanými krále. 5. června toho roku koupil křivoklátské panství Arnošt Jindřich Josef, hrabě z Valdštejna, nejvyšší hofmistr království. Valdštejnové byli tu pány až do roku 1734, kdy provdáním Marie Anny Valdštejnové za knížete Fůrstenberka přešlo panství, které přinesla nevěsta věnem, v majetek rodu Furstenberků. Za panství Valdštejnůbyla v letech 1707 - 1711 vystavěna nová budova fary s hospodářskými budovami, čtvercovým dvorem a klenutou bránou, o několik let později (1714 - 1716) byla provedena také vrcholněbarokní přestavba kostela, který dostal dodnes dochovanou podobu. Plány k přestavbě, nejen kostela ve Zbečně, ale i v Petrovicích,Šanově, Lišanech, Kněževsi a Nižboru a zámečku v Krušovicích vypracoval Marc Antonio Canevala. Zároveň byl zbečenský kostel obohacen o nový bohatě vyřezávaný barokní oltář a o další jednotně řešené vybavení. V ohradní zdi bývalého hřbitova stála zvonice, která byla při jeho zrušení v roce 1830 nahrazena věží v západníčásti kostela. Původní zvony (větší z roku 1753 a malý z roku 1762) byly po dostavbě věže umístěny na jejím vrcholu (včetně původní dubové stolice) V pátek 12.1edna 1917 však byly naposledy na celou hodinu rozezvučeny a přes žádosti a prosby občanů i farního úřadu rekvírovány k válečným účelům. Prostřední zvon zbyl sice na věži, ale „bylo trapno poslouchati jeho hlas" neboť byl puklý. Přelitý zvon má nápis: „Roku 1567 ulit, roku 1922 přelit k chvále Boží a sv.Martina". První letopočet však není správný, protože původní zvon nesl rok výroby 1579. Do složité stavební minulosti kostela umožnila nahlédnout vedle písemných dokladů zejména oprava fasád, realizovaná v roce 1993. Kostel s farou uzavírá na západní straněobdélníkovou náves, která je středem obce a svým charakterem připomíná urbanistický styl kolonizace 13-století. V roce 1933 zbečenský kronikář Emil Gregor zapsal: „Zbečno zůstalo v architektuře dlouho konservativní a stavby jsou dávného původu. Najdeme zde opravdu několik typických dřevěných budov. Krásné jsou, pravda, ale jen venku, na povrchu - uvnitř cítíte vetchost a trouchnivinu. Bohužel není daleko doba, kdy tyto památky zmizí úplně" Přitom jmenuje několik posledně zmizelých dřevěných staveb Qonášův grunt, Natanovna) na jejichž místě vyrostly „nové, pěkné domky s prostornými byty" ale i několik dochovaných domů například v lokalitě „V uličkách" (Mutinovna, Pytlíkovic, Kajprovic). Kronikář téměř věštecky dodává: „Škoda je těch staveb, želíme jich s hlediska historického, ale praktický dnešek, tak bezohledný, zničil a ještě zničí cennější věci a památky. Proto je nutné smířit se s touto skutečností. Starý venkovský ráz bude jednou ten tam."„Ten tam" však nebyla stará kovárna a to až do roku 1972, kdy, bohužel, došlo k její naprosté přestavbě,. Její výheň byla poprvé zapálena v roce 1450 a posledním kovářským mistrem, zpracovávajícím zde uměleckým způsobem žhnoucí kov byl ještě na začátku sedmdesátých let dvacátého století Alois Čermák. Relativně většíštěstí měla tak zvaná obecní pastouška, v níž byli ubytováváni obecní chudí. Podélná chalupa čp. 13 byla už téměř zborcená, kdyžse její nový majitel rozhodl zachovat alespoň charakter vnější podoby stavby. V interiérech některých dochovaných starších stavení bychom jistě narazili na mnoho dokladů původního vybavení interiérůsloužících zvláště k řemeslným účelům.Tak například v čísle 35 (někdejší pekařství) je citlivě uchovávána už stěží fungující pec, včetně původních litinových součástí (dvířka, klapky, kličky). Jedinou dochovanou dřevěnou roubenou stavbou je dům usedlosti s popisným číslem 22. Jedná se o významnou památku lidové architektury ve středních Čechách, která reprezentuje způsob výstavby bohatších usedlostí. Snad jen šťastnou shodou okolností všichni jeho postupní majitelé zachovali exteriér i interiér domu prakticky v historickém stavu bez podstatných novodobých úprav nebo přístaveb. Proto byl dům v roce 1992 zakoupen Památkovým ústavem středních Čech od posledního majitele, postupně prozkoumán, opraven a zpřístupněn veřejnosti. Usedlost byla zbudována na sklonku středověku. Nejstarším hospodářem, známým jménem, byl na přelomu 16. a 17. století tesař Blažej Starý. Statek byl postupován dědictvím nebo prodáván zejména vdovami po hospodářích, hospodařili na něm hospodáři úspěšní i méně zdatní, do jejich života a úsilí necitelně vstupovaly ničivé války procházející krajem i nepřízeňpřírody. Pro nás je dnes důležité, že dům, tak, jak v něm žili lidé v 17. a v první polovině 18. století, je v zásadě zachován. Vstoupíme-li z návsi od kostela do střední části objektu, tedy do vysoké vstupní síně, napravo nás uvítá obytná část. Původní jizba, v jejímž rohu byla archeologickým průzkumem odkryta nejstarší část domu - spodní část pece v tzv. dýmné poloze, obsluhovaná přímo z místnosti, se při přestavbě po třicetileté válce přeměnila ve světnici, vytápěnou ze síně, kam se odváděl i kouř. Vstup do později přistavěné světničky, která rozšířila obytný prostor, byl původně oknem směřujícím ze světnice přímo do dvora. Ke světnici v síni přiléhá do kouta vestavěná zděná černá kuchyně. Po levé straněod vstupu se nacházejí dvě komory: horní (patrová) sloužila jako obilná sýpka a je přístupná z dřevěné pavláčky. Tento patrový blok možná pochází už z předbělohorské výstavby. Je tu také sestup do sklepa a za ním rampa k později vestavěné, zděné, výměnkářské„bytové jednotce" se světnicí a samostatnou klenutou kuchyní. Zhruba proti vstupu je východ na dvůr, respektive do jakési kapsy, která byla zčásti vyplněna tělesem pece, vysunutým sem z kuchyně(dnešní podoba zrestaurována Petrem Volfem, hrnčířem v Novém Strašecí) a schody na půdu (taktéž restaurovány). Asi nejvýraznější a nejúspěšnější dobou existence usedlosti bylo období dvou generací vynikajících hospodářů Hamousů. Hamous František spravoval statek od roku 1763 po svém tchánovi Janu Hroudovi, jehož hospodaření nebylo nejlepší a zanechalo na majetku vysoké dluhy. Mimo jiné i l60 kop vrchnosti za pivo, což spolu s dochovanou částí zařízení na spouštění sudů do sklepa svědčí o tom, že ve stavení byla svéhočasu také krčma. Zeť Hamous nejenže vyplácel dluhy po svém předchůdci , ale dále investoval, přestavoval a opravoval (například přístavba světničky, rekonstrukce kuchyně a větší části vnitřních povrchů roubených stěn). I když závětí předal majetek svému synovi Dominikovi až den před svou smrtí, v říjnu 1819, ten prakticky hospodařil na gruntu již od roku 1805.0 tom, že byl v obci váženou osobou, svědčí zejména to, že byl i zbečenským rychtářem a usedlost je za jeho hospodaření zmiňována jako rychta. Dominikův syn Josef už nedokázal usedlost spravovat jako jeho dva předkové a grunt byl dán roku I860 do dražby. Od dob Hamousůzůstala podoba jednoho z největších statků ve Zbečně (spolu se statkem Jonášovým, prodaným a zbořeným v roce 1826) prakticky nezměněna. Za starých časů byl hlavním zaměstnáním zbečenských lov v lese i ve vodě. Postupně však zvláště zvěře v křivoklátských lesích ubývalo (např. poslední volně žijící medvěd byl zastřelen v roce 1692 v bělečském revíru, rys u Karlovy Vsi 1695, vlci se udrželi až do počátku 19- století)To byl jeden z důvodů, proč vedle tvrdé práce v lese přecházeli obyvatelé na zemědělské hospodaření. Zbečenské údolí trpělo nedostatkem polí, půda byla kamenitá a v prudkých svazích. Pole se tedy zakládala na návrších, kde byla půda kvalitnější, ale nezpracovaná. Proto se musel nejdříve vykácet les a teprve potom zakládat hospodářství. Vrchnost dovolila sedlákovi a jeho dětem za dost těžkou robotu usazovat se na těchto pozemcích.Tak vznikaly nedaleko bce samoty a hospodářské statky, jejichž názvy vystihovaly i jejich původ. Dubina, Novina, Plačov, Luby, Podřeže, Plazy (s vrchů bylo dříví smýkáno - „plazeno" k řece a tam vázáno do vorů). Místní část obce, zvaná Senecká (v sedle mezi vrchy Lenčinou a Jalovým), je na jižní straně velmi úzce spojena s obcí Sýkořice. Hranice katastru protínala např. i zahrádku či část dvorku, běžela i všeli jak mezi domky. Ležela tedy Senecká na katastru dvou obcí. Zbečno tvořilo jednu obec se Sýkořicemi (osamostatnění 1852 nebo 1853), každý měl ale svého rychtáře, i s Újezdem (samosprávu obdržel 1899, v současnosti opět součást Zbečna). Ze zemědělských plodin byly pěstovány hlavněbrambory a ječmen, velká váha byla kladena na chov dobytka a ovcí. Pozůstalou mužskou lesní činností bylo zvláště při polomech nebo napadení škůdci pálení dřeva v milířích nebo stavění vorů. Vory se stavěly na spodním toku Klíčavy, v jarní době s přívalem vod bývaly vypuštěny tři rybníky na jejím horním toku a vory byly splaveny dořeky. Voroplavba postupně ustala v polovině 19- sto- letí; zcela znemožněna byla povodní v roce 1872, kdy řeka změnila tok ařečiště. I když ve větších vsích už před polovinou 19. století nastávalo národní probuzení, Zbečno jakoby se vyhýbalo duchu volnosti a svobody, a ještě dlouho po zrušení roboty (1848) bylo ke své vrchnosti loajální. Z područí křivoklátského panství se zbečenská obec vykoupila až 20.prosince 1862. O škole ve Zbečně se poprvé zmiňuje zápis o jednání zástupců Bělče, Zbečna, Sýkořice, Újezda a Račic z roku 1723, kdy se zavázali „platiti kantorovi obilím po tu dobu, pokud bude hráti (na varhany v místním kostele) a bude-li kantor zpěvák" (na kůru).Tak bylo ujednáno na zbečenské rychtě a povinnost platit každý rok trvala ještě v polovině 30. let 20. století. Dřevěná budova školy stála naproti faře, které také patřila, a zbečenský duchovní měl nad ní dozor do doby, nežpatronát převzala vrchnost. Řádné vyučování je však doloženo až v roce 1734. Stále se zvyšující počet žactva vedl v roce 1791 ke zboření původní budovy a k výstavbě prostornější kamenné, ale také přízemní budovy, kde se však stále učilo v jediné třídě. Patro s druhou „žákovnou" bylo přistavěno v roce 1846, k řídícímu učiteli byl ustanoven i první podučitel (od roku 1839 už působil spolu s učitelem pomocník neboli mládenec).Ve školním roce 1880 -1881 dosáhl počet žáků 360 a bylo nutno pro jejich výuku (schválena už čtvrtá třída) najímat novou učebnu.To byl jen krok ke stavbě novéškolní budovy, s níž bylo započato 19- dubna 1882 položením základního kamene vedle staré budovy. 16. září byla nová budovaškoly vysvěcena a 18. září se počalo vyučovat. Stavební tempo jistědnes obdivuhodné, „drobné vady" (zapomnělo se na záchody, za rok se v místnostech objevila vlhkost a plíseň) byly odstraňovány takříkajíc „za chodu". I když zbečenští uvažovali o založení měšťanské školy, pro značné náklady, i proto, že po roce 1918 byla postavena nová škola v Křivoklátě, nebyl tento záměr realizován.Ve dvacátých letech se novou součástí životního stylu stával tzv.„letní ruch". Obyvatelé měst, zejména Prahy a Kladna, začali ve Zbečně trávit svou dovolenou. Postoj venkovanů k městským návštěvníkům byl zprvu odmítavý. Když však poznali, jaký hospodářský význam má zejména pro obchodníky a živnosti, stal se„letní byt" značným přilepšením. Když však léto skončilo, ženy se opět věnovaly domácí práci, muži odcházeli do lesa kácet stromy a rovnat je do metrů za nízkou mzdu Cestou na Riviéru, za Jalovým potokem vpravo, je část obce zvaná „Zadní konec".Ve dvacátých letech zde bylo hospodářství s číslem popisným 29 vyhledávaným objektem pro náš začínající filmový průmysl. Srubová stavba přilehlým špýcharem a chlévy, vyvýšené zápraží, ne nepodobné pavlači, došková střecha podpíraná vyřezávanými sloupy, to vše bylo vítanou kulisou pro srdceryvné příběhy filmů Ukřižovaná, Kříž u potoka a Dům ztraceného štěstí. V Kříži u potoka můžeme na několik vteřin pohlédnout okem kamery i na celkový pohled na Zbečno a Sýkořice.V Ukřižované měl být dům dokonce zapálen a filmová společnost A. B. nabídla majiteli, že mu postaví budovu novou hned po požáru. Byla však odmítnuta a tak stavení přečkalo ještěmnoholet. Současná silnice procházející obcí od Bělče (Lubů) směrem na Křivoklát (Píská), kde se napojovala na historickou Pražskou pěšinu, byla vyměřována od roku 1885. Její základ tvořily staré vozové cesty, mnohdy soukromé, které obec musela vykoupit. Zválcována po celé délce byla však až v letech 1925 -1926. Součástí komunikačního systému obce byla také železnice.Trať Rakovník –Protivín se stavěla v letech 1874 -1875. Podnětem ke stavbě byla chudoba kraje a nutnost rychlejší dopravy uhlí z pánve severozápadočeské k jihu a dál do Rakous. Železniční spojení této oblasti z Prahou bylo problematické, neboť kdo chtěl jet do Prahy, musel jít na nádraží až do Unhoště. Proto lidé chodívali do hlavního města i dále raději pěšky. Trať Rakovník - Beroun je dlouhá 44 kilometrů, probíhá kolem řeky skalnatým, nerovným terénem a přetíná ji na třech místech. Slavnostní otevření trati a zahájení jízdy bylo uskutečněno 30.dubna 1876. Ověnčená lokomotiva projížděla trať k Rakovníku a ve vozech jel závodní výbor s kapelou Josefa Skleničky ze Zbečna.Také nádraží byla slavnostně vyzdobena a první jízda byla zdarma. Zpět si už ale musel každý zaplatit. Nádraží Zbečno stojí na katastru obce Újezd na Zbečnem a s domovskou obcí bývalo spojeno obyčejnou vozovou cestou vedoucí k přívozu přes řeku. V období vysoké vody nebo když „šly ledy", bylo toto spojení přerušeno. Cestující od Berouna museli vlakem až do Křivoklátu a odtud zpět pěšky. Převoz přes řeku ve Zbečně byl řadu pokolení v rukou převozníků Vosyků. K převoznictví, jako k volnéživnosti, nebylo třeba zvláštního povolení, takže je mohl provozovat každý, i neodborník. Skutečnou živností se stalo převoznictví až výnosem ministerstva orby v roce 1874 a od té doby se mohl stát převozníkem pouze zkušený plavec. Převáženy byly osoby i zboží.To však ale v malé míře, například jen to, co se dalo uvézt na trakaři. Přeprava větších nákladů (lihli, stavební hmoty, fůry úrody atp.) probíhala přes brod, ale samozřejmě jen za mírné vody. Problém řešení přepravy přes řeku byl stále naléhavější. Otázka prámu či překlenutí řeky mostem však bylo uvažováno na hlas především v hostinci u sklenice piva. První zmínka o prámu a jeho zřízení byla v obecním zasedání učiněna v roce 1892. Pro značné náklady (a při značném zadlužení obce stavbou silnice) však z projektu sešlo, i přesto, že s dalšími zainteresovanými obcemi (Újezd nad Zbečnem, Sýkořice) a za podpory okresního hejtmanství bylo znovu o věci jednáno v roce 1906.0 tři roky později započala jednání o výstavbě mostu. Jedni však chtěli prám, jiní most, a opět jiní nechtěli ani to ani ono. Všechna jednání přerušila světová válka. Další historie zbečenského mostu se začala psát od roku 1920. Projekt dřevěného mostu na pilířích, projekt železobetonového mostu, komisionální místní šetření, posudky, vyjádření, schválení, zamítnutí, nové žádosti, vodoprávní projednávání, stížnosti, protesty... Veřejná soutěž na stavbu mostu byla vypsána 21. června 1924 a v témže roce bylo se stavbou započato. Délka mostu je 144 metrů, šířka 6,40 metru, každý ze tří oblouků má rozpětí 37 metrů.Průběh stavby nebyl už ničím přerušen, takže byla dokončena již v listopadvi 1925. Ke slavnostnímu předání mostu veřejnosti došlo 6. prosince 1925 za účasti několika poslanců, zástupců politických stran a korporací. Ze slavnosti, která skončila v hostinci U růže, byl zaslán pozdravný telegram prezidentu republiky T. G. Masarykovi. Na mostě uprostřed je v zábradlí zasazena mramorováčerná deska s názvem Masarykův most a se jmény stavitelů. Vydržela zde po všechna ta pohnutá léta až dodnes! Pozoruhodnou ukázkou byrokracie na straně jedné, a vynalézavé české povahy na stranědruhé, je osud zbečenské pošty. Poštovní zásilky původněobstarávala vrchnost v Křivoklátě prostřednictvím svých poslů(manu) a také formanů. V roce 1901 zažádali zbečenští c. a k. ministerstvo ve Vídni o zřízení přespolní poštovny a „už" v prosinci 1903 obdrželi odpověď. Poštovna byla zřízena roku 1904 a službu zde konal zároveň místní strážník. Otevření samostatného poštovního úřadu v roce 1914 překazila válka. Ke skutečnému otevření tedy došlo na zkušební dobu jednoho roku 15. února 1919. S podmínkou, že bude dosaženo 12.000 jednotek. Aby se pošta udržela a obstála ve zkoušce, museli si občané v té době posílat dopisy, pohlednice, ba i peníze jeden druhému, jen aby byl zmíněný počet jednotek zajištěn. To se podařilo a poštovní správa schválila zřízení úřadu. Stejným způsobem zbečenští vyřešili i druhou, pětiletou etapu provizória v roce 1924, kdy byl stanovený počet jednotek zakalendářní rok (15.000) překročen o 21 jednotek! Tentokrát zde byl již úřad ponechán definitivně. „Nynější takřka katastrofální nedostatek pitné i užitkové vody nutí město Kladno i okolní obce k vyhledání vydatného vodního zdroje, ze kterého by se mohlo pro město odebírati normálně 70 litrů a v době letní i 100 litrů vody na obyvatele a den. Spotřeba vody na obyvatele a den silně vzrůstá vlivem hygienických zařízení. Činžovní i rodinné domy se dnes obvykle staví s koupelnami, čímž se podstatně zvyšuje odběr vody. V horním městě Kladně jest ještě speciální podmínka, která ovlivnila rozhodnutí projektantovo o tomto odběru, jest to stavba velké nemocnice, jež má býti v městě v nejbližší době uskutečněna a jež bude zajisté jedním z největších odběratelů vody." Tolik citace z Projektu skupinového vodovodu pro horní město Kladno a přilehlé obce publikovaného profesorem Ing. a Dr. techn. H. C.J.Vladimírem Hráským a Ing. Dr. Janem Bulíčkem v roce 1933- Vodohospodářskéřešení nádrže na říčce Klíčavě u Zbečna bylo podpořeno tzv limnigrafickou stanicí, zřízenou pod soutokem Klíčavy s Lánským potokem tehdejší technickou správou horního města Kladna. Stanice byla v provozu plných deset let (1935 -1945) a řešení budoucí nádrže tak bylo vyhodnoceno podle skutečně naměřených průtoků. Nežvšak romantické údolí, do kterého z jednoho z ostrohu shlížely nostalgicky zbytky zřícenin hradu Jivna, počalo mizet po zásazích těžké techniky či lopat a krumpáčů dělníků, uplynulo v Klíčavěještě hodně vody. A vedla se mnohá komisionální řízení s majiteli pozemků, které měly být v rámci veřejného zájmu vyvlastněny jak z důvodů zatopení, tak i budování přístupových cest a dalších stavebních a provozních zařízení. Z prohlášení majitelů pozemků jen několik příkladů:

- žádám, aby byl zachován sjezd ze zamýšlené silnice na parcelu 628

- prohlašuji, že v případě shora uvedeného sjezdu povolím p. ing. Františku Burešovi, Zbečno čp. 12 za poplatek 20 Kč ročně přejezd přes tento svůj pozemek na jeho parcelu.

Současně žádám, aby za pozemky zatopené přehradou v celkové výměře 1 ha 14 a 44m2 byla mi dána náhrada v náhradních pozemcích

- aby u mého domku vybudovaného na skále nebyl hranou silnice dotčen můj pozemek a aby rigol podél mého domku byl zakryt

- jsem ochoten přenechati své pozemky, patřící k usedlosti, pokud budou projektem nedotčeny, za obvyklou cenu pro stavbu přehrady, bude-li měpřidělena a zaknihována usedlost čp. XY ve Stebně,okres Podbořany, kde jsem osídlencem a bude-li mě umožněno zbytek usedlosti, projektem nedotčené prodati VladimíruŠlosarovi, svému nynějšímu nájemci

- jsem osídlencem v pohraničí, své pozemky, které mají být zatopeny přehradou (výčet pozemků) v celkové výměře asi lha 14a postoupím pro účely přehrady a silnice za obvyklou úřední cenu. Přitom žádám, aby domek, který zde zůstane byl přidělen mému synu B. M., výpomocnému dělníku na dráze.

V případě, že by mému přání nemohlo býti vyhověno, tj. aby domek byl přidělen mému synovi, vrátil bych se z pohraničí do svého domova ve Zbečnězpět a hospodařil bych na svém zemědělském majetku dále

- souhlasím s odkupem těchto pozemků za úřední cenu. Na těchto pozemcích jest zřízeno asi 12 weekendových chat, za které mám příjem as 3.000,- Kč ročně. Chaty jsou ovšem postaveny nákladem nájemců a jsou jejich majetkem. Jelikož zatopením budu poškozen ve svém příjmu,žádám, aby mě do náhrady za zabrané pozemky byla započítána též nějaká náhrada za újmu nájemného

- žádám, aby v náhradu za tyto pozemky bylo mi dáno do vlastnictví sousední pole, dosud v majetku F. J. Zbečno čp. 30, který jetoho času v pohraničí

Tato i další jednání s majiteli pozemků byla konána v hostinci U Šebků od 10. dubna 1947, v roce 1948 bylo obdobně jednáno s majiteli chat v klíčavském údolí. Chaty byly rozebírány a odváženy na jiná stavební místa udělená jejich majitelům. Slavnostní zahájení stavby se uskutečnilo za chladného počasí 21. prosince 1948 kolem druhé hodiny odpolední. První práce byla započata velkým bagrem, který před sebou rozšiřoval klíčavské údolí a vytvářel podmínky pro stavbu silnice nezbytné pro dopravu materiálu, strojů a jiných potřeb. A co následovalo? Tisíce tun přesunutého materiálu, stovky dělníků zejména z řad mladých lidí pracujících většinou bez větší mechanizace, 88.720 m3 betonu uloženého do hráze, jejíž koruna leží v nadmořské výšce 299,20 m (výška hráze 50,20m, šířka v koruně6,70m a délka 179,20 m). Přímá gravitační betonová hráz ze 16 hrázových bloků byla dokončena v roce 1955, s nadržováním vody v nádrži (stálý objem nádrže 373-000 m3) a s částečným provozem, tj. s dodávkou vody pro Kladenský skupinový vodovod, bylo započato jižv roce 1952. Projekt vodovodu byl ve zmíněném projektu z roku 1933 navržen tak, „aby alespoň jedna generace, tj. po 30 let, mohla býti z vodovodu bez doplňovacích úprav opatřena; tedy na konečné množství, kterou budou obce potřebovati pravděpodobně v roce I960." Vodní dílo Klíčava je v provozu dodnes. Mnohé se pochopitelně za téměř tisíciletí doložené existence Zbečna změnilo. Bohatostí zvěře už oplývá jen blízká Lánská obora (pro veřejnost nepřístupná), namísto panovníků sem každoročně zavítají tisíce turistů a vodáků,na katastru obce pobývají stovky chatařů. Jedno však Zbečnu zůstalo. Půvab a laskavost prostředí, v němž ho naši moudří předkové zbudovali. Doufejme, že si je obec i díky svému působení v rámci Regionálního sdružení Křivoklátsko nejen podrží, ale svým„osedlým" i návštěvníkům bude nabízet jak zmíněné poklady své historie, tak i pohodu při každém dotyku s obcí.

Zdroj: Historie